Název

Švýcarsko 2019

Popis

Po 8 letech opět akce ve stylu, který je mi nejbližší, autobus-> stop->lezení-> chození-> stop-> odjezd. Když jsem ho (Zinalrothorn) uviděl před 8 lety poprvé ihned jsem věděl, že se na něj jednou pokusim dostat. To, že to tak dlouho trvalo, bylo zapříčiněno spoustou jiných aktivit- Kanada, lezení, chození atd. (viz mezidobá alba). Původně bylo v plánu udělat přechod Zinalrothorn-Weisshorn v rámci každoročního hořicko-bělohradského lezeckého výjezdu. Tento plán se na konec změnil v lezení vícedélek v Hollentalu. Navíc bychom tento přechod téměř jistě nezvládli, ale je to nádherný hřeben, takže kdo ví? Třeba to ještě dopadne. Již při návratu domů z Hollentalu jsem začal uvažovat o solo výjezdu- hlavně ze dvou důvodů: a) konečně jsem chtěl ozkoušet zakoupený péřák a pohorky a za b) už jsem se chtěl konečně podívat z vrcholu Zinalrothornu.

V pátek večer odjíždím se Studenty do Lausanne, kam přijíždím v sobotu na oběd. Z Lausanne zhruba za 5 hodin dostopuji do Zinalu. Spím v jakémsi garážovém přístavku u Tsigiere (bývalá pastýřská chata na výrobu sýrů), kde zjišťuji, že mám píchlou nafukovačku (doma lepeny 4 díry) . Ráno se budím do krásného slunného dne. Kolem mého nocležiště prochází výletníci. Nabírám vodu z vedlejší studánky a odcházím vstříc vysněnému Zinalrothornu.
Před sebou mám zhruba 1300 výškových metrů. Jít údolím Zinal beru čím dál více jako skvělou volbu. Je to asi jako kdybyste srovnali cestu Obřím dolem na Sněžku s cestou na jizerskohorský Smrk. Obojí nádherné cesty, ale jen jedna je téměř bez lidí, odpadků a s dokonalým klidem. Postupně se přede mnou zjevují hory. Nejprve majestátně rozlehlá dvojice Grand Cornier s Dent Blanche, následně celý doleva se stáčející oblouk hor-Pointe Zinal, neskutečně nádherný Obergabelhorn, Trifthorn a na závěr Zinalrothorn. Po cestě se pasu na borůvkách a mochyních. Přecházím přes lanový most zhruba 30 m nad údolím. Než docházím k chatě Grand Mountet, tak se mnohokrát kochám okolní scenérií. U chaty jsem před 16. hodinou. Dobírám vodu a odpočívám. Chvíli si se mnou povídá paní, tak cca 60+. Je neskutečné, jak staří, ale stále usměvaví a vitální lidé se tu nachází. Následuje přechod zhruba 200 výškových metrů nad chatu Grand Mountet, kde si buduji mini bivak. Jak bylo předpovězeno, tak skutečně zhruba od 18 do 22 prší. Jelikož bivak není úplně dešti odolný- protéká snad úplně všude, tak mi zvlhnul péřák. Ráno bylo v plánu vzbudit se ve 2, abych vše včas stihl. Sice se ve 2 budím, respektive se nemusím budit-na šutrech se moc dobře nespí, všude kolem je neprůhledná mlha. Převaluji se ve spacáku a snídám. Bivak opouštím kolem 4. Mlha polevila a sem tam je vidět hvězda. S čelovkou procházím mezi trhlinami. Vlhkost je vcelku velká a drobně sněží. Po mostě přecházím odtrhovou trhlinu (ještěže lze trochu vytušit mačkami vyšlapanou cestu) a ze sedla mezi ZRH a Dome se napojuji na sněhový hřeben. První těžší místo pro mě je přelez ze sněhu na skálu. Po chvíli nacvičování jsem v bezpečí na suťovém hřebeni, kde sundávám mačky a cepín. Nasněžilo zhruba 1 cm, takže to trochu klouže, ale nic co by se nedalo ustát. Sem tam lezu tak 1-2 terénem. Když míjím první nýty prochází mnou zvláštní pocit spokojenosti. Dolézám ke skalní věžičce. Koukám na smyčky zhruba 8 m nade mnou a říkám si, že jsem dolezl. Slanit do stěny by mi nepomohlo. Chvíli se rozmýšlím a následně se začínám pomocí prusíku samojistit. Jsem nadšen, jak krásně pohorky drží na malých lištách. Naštěstí jsou zde, tak 2-3 lezecké kroky přes 1 bočák, tudíž mám po chvíli cvaklé smyce a slaňuji zpět pro batoh. Přelézám zhruba 3 m po hraně věžičky a slaňuji do druhého sedélka. Samojištění je hrozně zdlouhavé. Přelézám zhruba ještě 20 m se samojištěním. Skála je dost kluzká a dál to nevypadá o moc lehčí. S těžkým srdcem to otáčím.
Cesta zpět probíhá rychleji, než bych čekal. U nástupu na ledovec posílám domů sms, že jsem to zabalil. Svačím. Zjišťuji, že je teprve 14. Zhodnocuji případné časové ztráty z přechodů ledovce a po chvíli se rozhoduji pro pokus bez batohu. Balím foťák, sedák, lano, pár mysli tyček a pospíchám zpět vstříc vrcholu. Některá místa jdu již po třetí, takže je dobře znám. Sníh ze skály už je roztátý a odfoukaný. Bez báglu se leze úžasně lehce-jaký div. Zhruba po hodině se dostávám zhruba do 4000 m.n.m., kde jsem to zhruba otočil. Místo s fixními lany, o kterém jsem si myslel, ze bude dost složité, přelézám bez jejich použití. Nad ním jsou nádherné plotny vedoucí až na vrchol. Ty se dají jít po dvou. Na vrcholu (17:30) trávím zhruba půl hodiny. Během ní se občas trhají mraky a mně se tak naskýtá pohled na protilehlý Matterhorn, Obergabelhorn a do údolí Zermattu. Při sestupu některá místa radši slaňuji. Někde kolem Břitvy vykukuje z mraků vrchol Weisshornu- vypadá neskutečně majestátně a navíc dost daleko. Ledovcový hřebínek podcházím po suti a mačky nasazuji kousek před ledovcovým mostem. Místo bivaku nenacházím a tak po mnoha pauzách uléhám v 23 00 pod širákem v suti, ihned pod ledovcem. Nade mnou svítí nespočet hvězd. Okolní štíty jsou nádherně osvětleny. Chci udělat fotku štítů s hvězdami, ale zmáhám se pouze k vybrání foťáku z batohu, vedle kterého zůstává do zítra.
Budím se do krásného slunného rána. Dlouho snídám a suším veškeré zvlhlé věci. Koupu se v plísku kousek pod nocležištěm. K chatě docházím kolem 14. Scházím k zpět k říčce La Navisence . Po cestě potkávám 2 kluky s obřími bágly. Mají v plánu přejít z Zinalrothornu na Weisshorn. Přeji jim hodně štěstí. Po chvíli potkávám na cestě majestátního kozorožce. Jsem rád, že jsem si prozíravě nasadil dopředu teleobjektiv. Jdu za ním zhruba 10 minut, než se ho odhodlám předejít. Po cestě sleduji kozorožci okousané stromy. Kousek za mostem fotím Weisshorn s vodopádem Cascade de la Volermò v popředí. Začíná se stmívat a mně začíná docházet, že dnes k Tracuitu nemohu dojít. Procházím kolem jezera Arpitetta. V dálce slyším pastevecké psy. Jsem rád ,že je nemusím odhánět. Nakonec ulehám zhruba v 22 30 u Roc de la Vache s výhledem na chatu Tracuit na protějším svahu. Ráno se chci vzbudit brzy, abych byl v čas na ledovci.
Budím se zhruba ve 4, ale ihned znovu usínám. Kdybych teď vyrazil, tak bych byl nedostatkem spánku později dost nemožný. Druhý budíček je kolem 6. Snídám u nádherného potoka. Ukrývám věci pod balvan a vyrážím pouze s věcmi na ledovec, foťákem a s tím málem jídla co mi zbývá. Semena a datle už po třech dnech nemohu ani vidět, ale když nic jiného již není. U Tracuitu jsem zhruba v 10. Na ledovci míjím všechny, co se vracejí z Bishornu. Některými přeskoky přes trhliny si nejsem úplně jist, ale cesta je vyšlapaná, tak je vše snad v pohodě. Odpočívám až v "pásmu tišin". Nohy mi v pohorkách úplně hoří. Chladim je ve sněhu, což úžasně pomáhá- otázka je, zda mi to v budoucnu nepomohlo k totálně okopanym prstům, které mě brněly ještě 3 týdny po návratu domů. Celý výstup je víceméně chodecký terén po dokonalé sjezdovce s jednou trhlinou. Z vrcholu mám nádherný kruhový rozhled. Nepřestávám se divit nad hřebenovkou pokračující na Weisshorn. Tímhle scházet po 3 dnech strávených lezenim ve výšce kolem 4000 m.n.m. bych aktuálně asi vážně nedal. Na obzoru se začínají tvořit první mraky. Dolézám na vedlejší vrchol Pointe Burnaby s nadějí, že bych mohl zahlédnout alespoň kousek Matterhornu. Bezvýsledně. Nic naplat, hor jsem si užil až až. Vracím se zpět k Lausanne. Zpáteční cesta přes trhliny je horor. Prohlížím si každý most zda mě udrží. Naštěstí všechny vydrželi. Z pár mráčků na obzoru se úplně zatáhla obloha. Už není kam pospíchat. Pozoruji jezírko s mokřadem plným suchopýrů a sviště pelášící se skrýt, nejspíš přede mnou, do nory. Vyzvedávám věci. S večeří se tak nějak tady s tím vším loučím. Kdo ví, kdy se sem podívám znovu. S posledními paprsky Slunce scházím zpět do Zinalu. Opět začínají pastviny a s nimi přichází uklidňující zvuk kravských zvonců. Proklínám každý nakopnutý kámen, protože vždy pak 15 minut skučím bolestí-dokud nenakopnu další kámen, a tak stále dokola. Hned při vstupu do Zinalu mě chce sežrat huska, dost mě překvapuje, že zrovna mě. Docházím k parkovišti, odkud jsem před 5 dny vyšel a ulehám na louku vedle cesty.
Ráno se budím se spacákem polezlym od slimáků. Koupu se v řece a vyzvedám kraťasy a sandály, které jsem zde nechal. Hned druhé auto mě bere na stop. Dalším stopem se dostávám do Sionu. Procházím historické centrum a relaxuji, poté co doklopýtám na bývalé nádvoří jednoho z hradů. Začínám se dožírat. Ze Sionu dlouho nemohu vystopat. O to milejší další svezení je. Zastavuje mi usměvavá kytaristka skupiny The Bratz. Po pochválení nahrávky její kapely dostávám při vystoupení cd s věnováním. Další stopem se dostávám do centra Lausanne. Jelikož mám dost času, tak procházím riviéru a nádherné centrum. Oživují se mi zapomenuté vzpomínky na místa, která jsem procházel před léty s Kubikem.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem úžasným řidičům a řidičkám, kteří si vzali takového pobudu do auta, rodině, která se o mě nejspíš celou dobu strachovala a Kubikovi za to, že mi byl a je skvělým vzorem a že mne kdy zavlékl do Švýcarska.

Nastavení